Životopis

Jaroslav Skála 14. 11. 1926 v Ústí nad Labem – 19. 9. 2010 v Praze

Vyučil se v ateliéru Arna Paříka v Praze a absolvoval Pokračovací grafickou školu. Potom se víceméně živil sám, převážně reklamními snímky pro cirkus Apollo. 1948 narukoval na Hlavní správu výchovy a osvěty, kde portrétoval ministra obrany Alexeje Čepičku. 1950 nastoupil do časopisu Ruch, kterému o tři roky později změnil jméno na Stadión. Jemu zůstal Skála jako vedoucí fotoreportér věrný až do roku 1988, kdy odešel do důchodu. Vedle něho se vystřídala řada předních sportovních fotografů (Josef Pilmann, Antonín Bahenský, Dalibor Richter, Jiří Pekárek, Jiří Koliš). 1969 – 1976 předsedal Klubu českých fotoreportérů. 1970 založil pravidelnou každoroční přehlídku – 100 nejlepších sportovních fotografií roku. Byl ženatý, měl dceru a dva vnuky.

Články

Anketa Sportovní fotografie roku

V roce 1970 přišel Jaroslav Skála, tehdejší předseda Klubu fotoreportérů při Svazu československých novinářů a vedoucí fotooddělení obrazového týdeníku Stadión, s myšlenkou založit soutěžní výstavu s názvem  „Sto nejlepších sportovních fotografií roku“. První ročník se vyhlašoval už v roce 1971 a vítězem se stal Bohumil Novotný z časopisu Zápisník, jeho fotografie Modlitba za Peru byla poctou obětem tragédie čs. horolezecké expedice na Huascarán.

Soutěžní přehlídka má dlouhou tradici, seznam vítězů je plný úctyhodných jmen a na oceněných snímcích figurují tváře slavných sportovců své doby. V roce 1987 se dočkal vítězného snímku i zakladatel ankety Jaroslav Skála. Nejúspěšnějším autorem v historii je Herbert Slavík, který získal hlavní cenu třikrát, na seznamu vítězů najdeme i jména Karel Novák, Jiří Koliš, Václav Jirsa, Milan Šťastný, Jaroslav Legner, Jiří Pekárek a mnohá další.

Soutěžilo se pravidelně do roku 1988, pak neklidná doba fotografickou přehlídku na čas zastínila. Nové vítěze jsme znovu poznávali v 90. letech a na prahu nového století. V období 2002 – 2010 jsme navštěvovali nesoutěžní přehlídku ucelených souborů od vybraných autorů. Součástí takové přehlídky byly od roku 2006 také pocty legendám sportovní fotografie. A hned první taková výstava oslavila tvorbu Jaroslava Skály, který toho roku slavil 80. narozeniny.

Po několika odmlkách zaviněných tu ekonomickými důvody, tu světovou pandemií, pokračuje tradice výstav v režii Klubu sportovních novinářů dodnes. Nyní se už opět soutěží a autor nejlepší sportovní fotografie roku získává trofej pojmenovanou po zakladateli dlouhé tradice: Cenu Jaroslava Skály.

Clony a blesky Jaroslava Skály

2009 – Text: Tomáš Čechtický

Horníček o něm napsal: „Když sedím u televizoru a sleduji přenos zápasu, hokejového či fotbalového, hledám očima Jardu. Je tam? Tamhle je! Takže můžeme začít.“ Sport fotil pětatřicet let a v archivu, vedeném s tvůrčí nonšalancí, má všechny, od Čáslavské po Zátopka. Jaroslav Skála, doyen české sportovní fotografie.

Stadión byl za totality jedním z podpultových časopisů. S panem Skálou jsem tam pracoval šest let. Do roku 1988, kdy odešel do důchodu. Patřil k jeho inventáři, nebo vzletněji, zosobňoval rodinné stříbro tohoto časopisu. Byl členem redakce už v roce 1953, když se Stadión zrodil přeměnou ze sokolského čtrnáctideníku Ruch. Jestliže říkám, že jsem s ním šest let pracoval, je to jen půlka pravdy. Taky jsem se s ním šest let smál.

Jaroslav Skála je vypravěčem od pánaboha a jeho historky a fotografie mají leccos společného. Ne-li nesmrtelnost, pak bezesporu vtip, pointu a nadhled, který vyjeví souvislosti. Jaroslavu Skálovi bude v lednu osmdesát čtyři. Zhubl o dvacet kilo, už nefotí, ale jeho humor trvá. Seděl jsem u Skálů celé dopoledne, z kuchyně voněla vepřová pečínka a paní Dáša co chvíli nahlédla do dveří: „Jaroušku, takhle řvát jsem tě léta neslyšela.“

Ruské tanky na Dukle

Skálovým předchůdcem byl Karel Hájek, který se narodil v roce 1900. Historik fotografie Pavel Scheufler o něm říká, že „kromě reportáží s oblibou fotografoval zvířata ve volné přírodě“. Skála ho dobře znal. Jako kohokoli, kdo u nás v polovině minulého století něco znamenal. Jeho vzpomínky šokují množstvím detailů. Jaroslav Skála vždycky ví, kdo kde bydlel a kolik co stálo, a vše ověnčí šťavnatou oblohou. Nit jeho příběhů je ovšem nutné ustřihnout, jinak by se košatily donekonečna.

„Přece znáš Karla Hájka, toho, co fotil prezidenty. Byl to ožrala, ale měl loveckého psa, který ho vždycky odtáhl domů na Petrské náměstí, kde bydlel se Slávkou Procházkovou, tou operetní divou. Hájek dělal původně tramvajáka a jezdil vždycky s aparátem. Když viděl havárii, zastavil vůz a šel si ji vyfotit. Snímky nosil do Melantrichu. Taky rád chodil do přírody. Měl fantastickou fotku jelena, jak skáče přes padlý strom. Vyprávěl mi, jak ji pořídil. Ten jelen byl z obory a žral z ruky. Hájkův pomocník vzal prut na ryby, navázal patku chleba a tím vnadidlem vodil v oboře jelena, kudy se mu zachtělo. Taky přes kmen, který jelen vždycky elegantně přeskočil.“

Fotograf Skála byl pilný, pohotový a měl nápady. Jeden mohl ukončit jeho kariéru ze dne na den. Psal se 22. srpen roku 1968. V Praze pod Juliskou stály tanky a na zdi házenkářské ubytovny visel emblém armádního celku s nápisem DUKLA. Skála začal ihned koumat, jak by dostal do záběru obojí. Nakonec se to povedlo. „Vyklonil jsem se z okna házenkářského hajzlíku, div jsem nevypadl,“ říká. Snímek nazval Ruské tanky znovu na Dukle a málem kvůli němu vyletěl ze Stadiónu. Nakonec ho soudruzi omilostnili, ale na Západ už nikdy nevyjel.

Uměl vtipně odseknout jak spouští fotoaparátu, tak slovem. Celoživotní přítel Miroslav Horníček popsal, jak Jaroslav Skála fotografoval při televizních Hovorech H. Jednou ho cvakl, jak srká červené. „Když piju, to mě fotíš, když myslím, tak to ne,“ povídá Horníček. A Skála pohotově: „Tak krátký čas tam nemám.“

Učněm u firmy Pařík

Jaroslav měl dvojče Zdeňka, ale bratr zemřel v pětapadesáti letech. Zato starší sestra Věra žije. Napřesrok jí bude devadesát. Táta Antonín pracoval jako šofér a garážmistr u firmy Petschek, které patřily doly v Ústí nad Labem. Tam rodina žila. Jaroslava fascinoval otcův deskový fotoaparát a půdní laboratoř, v níž desky vyvolával. Toužil být také takovým čarodějem.

Když vychodil měšťanku, chtěl se jít učit na Barrandov do ateliérů, jenomže byl protektorát a Němci brali pouze mladíky starší osmnácti let. Vyučil se tedy fotografem u Arno Paříka ve Vodičkově ulici čp. 6. Skála vypráví: „Pařík se přátelil se strýcem bývalého prezidenta, s Milošem Havlem, co mu patřil Lucernafilm. Miloš mu dohazoval podnikatele a Pařík fotil interiéry jejich sídel, třeba firmy Prokop & Čáp na místě budoucího Domu módy na Václaváku. Nejvíc mu ale vynášely portréty padlých německých vojáků ve velikosti 24 x 30. Na nich dělalo několik Židů, které Pařík oficiálně zaměstnával. Měli hvězdu, seděli v prvním patře a retušovali a kopírovali, až se z nich kouřilo. Já jim chodil pro polívku. Chudáci nesměli ani do bufetu, ale byli šťastní, protože nemuseli do Terezína.“

Fotografováním se začal živit okamžitě po vyučení. Bylo mu osmnáct a měl kliku. Koupil se slevou aparát Superikonta 6 x 6 a získal stálý kšeft, pětadvacet reklamních výloh pro cirkus Apollo. Každý měsíc je obnovoval. Ansámbl vystupoval v dřevěné boudě pro tři tisíce diváků. Stála na Letné nedaleko gymnázia Nad Štolou. Program byl excelentní, protože z bombardovaného Německa utíkali do Prahy špičkoví artisté. Skálovi vlhnou oči: „Měl jsem tam poměr s garderobiérkou. Nahoře lítali z hrazdy na hrazdu Drei Codonas, evropská extratřída vzdušné akrobacie, a my se s virbly a muzikou nad hlavou milovali dole v šatně. To byly časy!“

Válčil jsem za Čepičky

Je to zvláštní, ale kolem Skály získává nátěr senzace kdeco, i adresa ateliéru. Na konci čtyřicátých let nacházel zázemí u kolegy Václava Chocholy v Soukenické ulici, a to v činžáku, kde letos v říjnu spadly stropy a pohřbily čtyři lidi.

Skála v roce 1948 na několik měsíců zastoupil v Mladé frontě Emila Pardubského, který odešel na vojenské cvičení. Tehdy fotil vše, co deník vyžadoval. Hlavně budování a šmelináře. Dobu si s kolegy zpříjemňovali všelijak. Například založili spolek recesistů. První akcí byl inzerát: Dám k dispozici malého orangutana, slyší na jméno Maršálek (nic netušící redaktor). K mání v redakci. Ve čtyři ráno se přiřítil rovnou z noční tramvaják, že by toho Maršálka chtěl.

Na podzim zmíněného roku narukoval i Skála. Sloužil u armádního filmu, ale hlavně portrétoval ministra národní obrany Alexeje Čepičku, zetě Klementa Gottwalda. „Byl ješitný jak prdel,“ ušklíbne se starý pán. Následuje letmé nasvícení atmosféry: „Čepičku jsem směl fotit jen z jedné, takzvaně hezké strany. Měl desítky uniforem všech barev. Když přijímal letce, vzal si modrou, když pěšáka, oblékl zelenou a tak dále. A pořád chlastal koňak. V Praze zbyly po Němcích tisíce lahví. Jak se tehdy v armádě říkalo, zásoby je nutné odčerpávat. Odčerpávání jsem se zúčastnil s radostí.“

Po splnění nejčestnější povinnosti (socialistické epiteton ornans pro základní vojenskou službu) se začal rozhlížet, co dál. Do sokolského tisku ho nasměroval – mamon. Chuďas Skála přestal váhat, když mu šéfredaktor Sokolských novin Karel Marek slíbil sako a lakýrky z darů amerických krajanských spolků. Nastoupil do časopisu Ruch, jehož nevalně angažovaný název Marek v roce 1953 pro jistotu přelakoval na rudější Stadión. Tak totiž slul list, který za první republiky vydávaly DTJ, dělnické tělovýchovné jednoty. Skála se stal jeho prvním fotoreportérem. Zamířil objektiv na celebrity. Především na Danu a Emila Zátopkovy, kteří získali rok předtím na OH v Helsinkách čtyři zlaté medaile a byli nejslavnějším párem světa. Noří se do vzpomínek: „Pořád je vidím v jejich prvním bytě U půjčovny 4 kousek od Václaváku. Z Daniných oštěpů jsem udělal v chodbě příčku a oni mi u ní pózovali.“

Měli i ananas

Jako žadoní děti o Karkulku, já chci po Skálovi Emila. Sype příběhy z rukávu. Třeba jak Emil stavěl dům a „sklépek“ v Praze. Přijel náklaďák a vyklopil u cesty plnou korbu cihel. Skála fotografoval Emilovo pracovní nasazení. Běžec si naložil plné kolečko cihel a vyskotačil s ním na staveniště. Desítky metrů do prudkého kopce. Polír tišil jeho nadšení z nové formy tréninku: „Nesmíte vozit tolik, pane Zátopek. Vyjel byste párkrát a šlus, zničil byste si záda.“ Bylo osm hodin ráno. Skála pořídil několik záběrů a odjel do centra, kde měl nějaké jednání. Když se ve dvě odpoledne vrátil na místo, všechny cihly byly vyvezeny, Emil se sháněl po další práci a polír se držel za hlavu: „To není člověk, to je zvíře.“

Budiž řečeno, že čtyřnásobného olympijského vítěze znal kdekdo. Byl slavný asi jako dnes hvězdičky ze SuperStar, a to neexistovala televize. Jednou pozvali Zátopka se Skálou na besedu do Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova. Sídlila v Moravské Třebové a rychlík tam jel tři hodiny. Běžci zaplatila armáda první třídu, fotografovi třetí. Emil takové kastování nesnášel a už v Praze na peroně halasil: „Nic takového, Jarouši, pojedeš se mnou.“ Posadil Skálu v kupé vedle sebe a poučil slečnu průvodčí, která na něho patřila vlahým okem: „Paní konduktérko, tenhle pán je můj osobní strážce a nesmí se ode mne hnout na krok.“ Vlak vyjel a zpráva o Zátopkovi se mezi cestujícími šířila rychlostí blesku. Střídali se v chodbičce před prosklenými dveřmi, ale dovnitř si nikdo netroufl. Skála se směje: „A tak jsme v tom přeplněném vlaku jeli v prázdném kupé.“

V Moravské Třebové před nádražím se na ně vrhl taxikář: „Šmarjá, Zátopek! Kam to bude? Já nic nechci, ale potvrďte mi, že jsem vás vezl. Tohle je největší zážitek mého života, ani svatba s mojí starou nebyl takový zážitek.“ Laskavý čtenář musí vědět, že si dialogy nevymýšlím, Skála si je prostě takhle pamatuje. K besedě ještě dodal: „Ve škole udělali trachtaci, měli i ananas. Kde ho vzali, nevím.“

Rybička, vodečka

Ota Pavel, autor brilantních sportovních povídek a knížek o dětství stráveném na rybách, byl v roce 1957 redaktorem Stadiónu. A tehdy vyjel se Skálou do Moskvy na mistrovství světa v hokeji. Bájné příhody začaly už ve vlaku. Ota potkal na chodbičce dva „inženěry“ – tak se mu představili – kteří bydlí v Moskvě kousek od jejich hotelu a pozvali je na návštěvu. „Jdeme tam,“ rozhodl. Oba inženýři bydleli s manželkami a dětmi v malinkatém dvoupokojovém bytě. Kromě nich už tam byly jen nakládané rybky a stakany vodky v nepřeberném množství. Rybička, vodečka, poučili je inženýři a hodili do sebe oboje. A znovu a zas.

Domů do hotelu šli přes Krasnuju ploščaď, Rudé náměstí. Ota hulákal, že se půjde podívat na vycpaného Lenina. Skála praví, že měl také dost, ale naštěstí ho uklidnil. Druhý den se vlekli v kocovině podél zdi na náměstí Maxima Gorkého. Najednou vidí ve zdi díru a nad ní nápis Remont časov. V díře seděli jejich dva přátelé inženýři a brali do opravy hodinky.

Pak začal šampionát. Za Československo hrál Karel Gut, za SSSR Vsevolod Bobrov, kapitán „sborné“ v hokeji i ve fotbale. Skála vzpomíná: „Jeho manželkou byla zpěvačka z operety. Byl to prý nejslavnější pár z celého Sovětského svazu. Kromě inženýrů jsem měl v Moskvě ještě dva zážitky. Jedno utkání se hrálo venku. Říkali, že je teplo. Rtuť na teploměru jsem nejdřív nemohl najít, pak se ukázalo, že je minus dvacet. Udělal jsem pár snímků a šel do hotelu. Potom jsem musel k zubaři. Ze zdi padaly kachlíky a čpělo to tam potem. Párkrát jsem zavětřil a pádil pryč. Zachránil mě doktor našich hokejistů, nějaký Čech. Povídal, že nic spravovat nebude, ale dá mi injekci, po které i býk padne na zadek. Ta mi naštěstí vydržela na zbytek pobytu.“

Kvůli Otovi se Skála málem neoženil. Roku 1953 v onen slavný den táhli po pražských hospodách a pili pivo, do něhož mu Ota lil sladkotrpký hořčák, ovocné víno. „Na Staroměstskou radnici jsem přišel pozdě,“ přiznává Skála, „a potom v hotelu, jak on se jen… Dášo, kde jsme měli hostinu?“ Muselo to být opravdu bohatýrské, když selhává i Skálova sloní paměť. Manželka vejde a věnuje mu zkoumavý pohled: „V Ambasadoru, ale ty si to nepamatuješ. Po deseti minutách jsi jim tam ohodil záchod a odešel jsi domů.“

První krok

Horníčka fotografoval od konce padesátých let, kdy zářil vedle Wericha v Divadle ABC. Spřátelili se, a když herec „projížděl šlajsnou své sedmdesátky“, jak se vyjádřil, Skála dojat uronil slzu: „Tohohle blbce já fotím třicet let!“

Naučil ho hledět na svět objektivem. Vštěpil mu technické minimum a také to hlavní: jak dostat do záběru humor. Horníček ilustroval své knížky o krajině v Provenci a o sochách na pražských domech vlastními fotkami a později napsal: „I dramatický snímek by mohl a měl obsahovat cosi jako komický prvek, protože obojí nejen že se nevylučuje, ale jedno druhému prospívá. Tak jako u Shakespeara, tak jako u Čechova, tak jako u Chaplina. A tohle propojování, tato syntéza, je něco, čeho si vážím na fotografiích Jaroslava Skály.“

V roce 1967 Horníček působil na světové výstavě v Montrealu jako průvodce filmovým představením Kinoautomatu. Novinka dosáhla světového věhlasu. Skála říká, jak spolu nedlouho poté šli po Vinohradské třídě a Horníček najednou povídá: „Hele, kino,“ namířil prst na Radiopalác, „a automat je hned vedle,“ ukázal na sousední bufet. Nápad byl jeho, realizace Skálova. Tak dlouho atakoval popelnice a jiné pouliční vyvýšeniny, až oba nápisy v hledáčku spojil v jeden. Snímek pak prolétl všemi novinami.Když se pana Skály zeptám na fotografii, k níž má nejbližší vztah, zjihne. Jako každý fotoreportér má v hlavě všechny své momentky, a že jich jsou desetitisíce. Listuje knížkou Emil Zátopek, olympijská legenda, a říká: „Tohle je moje fotka, tohle taky, a to… a to…“ Pak dodá: „Na některé jsem hodně pyšný, ale nejvíc na jednu, a ta kupodivu není sportovní. Měsíce jsem čekal na to, až moje dcera Jaroslava, Jájina, udělá první krok. První krůček v životě bez pádu. A mám tu fotku. Holčička má nakročeno a mamka vzadu rozpřahuje ruce, kdyby ztratila rovnováhu. Jájině bylo jedenáct měsíců. Letos je jí pětapadesát let.“